Rejskova bonitace
(březen 2010)
Rejsek byl bonitován pár dní po svých 15 měsíčních narozeninách. Krátce předtím byl ČMKU přijat nový, tentokrát už správný, překlad standardu BOC. Na bonitaci byli sezváni rozhodčí, aby jim zde byly vysvětleny změny v posuzování border collií. Závažnou chybou, která se na této akci stala, byl příliš malý kruh, který měl v průměru sotva 10 metrů a také poněkud nevhodně zvolen program dne. Jak se mají borderky podle nového režimu správně posuzovat, bylo rozhodčím sděleno až na schůzce, která se konala po skončení bonitace. Některé změny v posuzování si proto toho dne jediný soudce -exteriérový rozhodčí - nesprávně vysvětlil a bohužel na bonitaci také aplikoval. V těsném prostoru se mačkala bonitační komise spolu s přizvanými rozhodčími. Jakmile Rejskovi kolem hlavy zamávali čtečkou čipů, začaly potíže. Zřejmě si vzpomněl na nedávno prožitou situaci, kdy po čtečce následovala narkóza a vyšetření kloubů. Je pravdou, že v tomto ohledu je Rejsek poněkud méně statečný, než jiní. Klidně nechá do sebe kopnout ovci a ani necekne, ale násilné manipulaci od cizích lidí se vyhýbá. Celkem dobře si nechal od rozhodčího prohlédnout zuby, ačkoli musím říci, že mě poněkud šokoval způsob, jakým se tento člověk ke psům choval. Přistupoval k nim jako k věci, naprosto se neobtěžoval navázat se psy jakýkoli, byť jen slovní kontakt. Při následném pohybu po pidi kroužku, už byl ale Rejsek schlíplý a koukal, kudy by se tak nejlépe dalo zmizet. Největším problémem bylo zastavení ve stoje, po zastavení si totiž okamžitě sedal na zadek. Exteriérově byl zhodnocen poměrně dobře, s výjimkou zadních končetin, které bylo v jeho stavu obtížné posoudit a jednoho zubu navíc. Povaha a temperament však byly zatíženy těžkou vadou s poukázáním na nový standard, který údajně takto přísné hodnocení vyžaduje. Další pes na řadě odmítl exteriérovému rozhodčímu ukázat zuby dostatečně lehce a svižně a vysloužil si za to středně těžkou vadu povahy, zatímco agresivní psi, kteří napadali kolem stojící psy a dokonce i feny, odcházeli bez „ztráty kytičky“.
Společně s dalšími postiženými jedinci jsme se rozhodli vydržet do konce bonitace a vznést proti takto tvrdému rozhodnutí protest, což se díky vydatné pomoci předsedy klubu podařilo. Znovu jsme dostali šanci do kruhu vstoupit, tentokrát už Rejsek pochopil, že rentgenovat se nebude a choval se sebevědomě a normálně. V závěru ukázky zamířil do hloučku mezi diskutující komisaře, vybral si hlavního soudce a posadil se mu na nohu. Bonitační komise nově rozhodla s výsledkem středně těžká vada, exteriérový rozhodčí navzdory Rejskově i předsedově lobbingu trval na svém původním tvrdém rozhodnutí.
Děkuji předsedovi klubu Radko Loučkovi za jeho rozumný a vstřícný přístup a za možnost opakovaného předvedení. Děkuji za podporu a odborné názory trojnásobnému Mistru ČR v pasení Miroslavu Koškovi. Bohužel tyto mnohaletými zkušenostmi ověřené cenné rady ostatní členové bonitační komise naprosto ignorovali. Nepovažuji za správné, že o borderkách rozhoduje exteriérový rozhodčí, který tyto psy zná jen z výstavních kruhů a neumí se k nim chovat. Mrzí mne, že poradkyní chovu je člověk, který nemá dostatek zkušeností s pracovními borderkami a se svými psy se věnuje především výstavám. Nedokonalé předvedení ve výstavním kruhu či méně ochotné chování při kontrole zubů by nemělo být souzeno jako vada charakteru. Za skutečně těžkou chybu v povaze by však měla být považována agresivita vůči člověku a ostatním psům a napadání ovcí a jiných zvířat.
Rejsek má velmi výjimečnou povahu, je vysoce inteligentní a vnímavý. Díky svému vyspělému sociálnímu cítění se dosud nedostal do žádného konfliktu se psy. Lidi vyhledává, aby ho pohladili, nevadí mu dav, ani cizí prostředí. Je to pes s mimořádně silnými přírodními instinkty, díky nimž lehce ovládá svěřené stádo. Má vrozenou velmi výraznou podřízenost k člověku a ochotu pro něj pracovat. Proto mi připadá naprosto absurdní, že má ve svém bonitačním kódu středně těžkou vadu povahy. Možná se „bojí u zubaře“ o něco více, než ostatní, což snad nelze považovat za vadu charakteru. Na bonitaci zazněly nekompromisní výroky o bázlivých borderkách, pokud by skutečně do této kategorie patřil, zcela určitě by se za pár hodin, bez možnosti jakékoli přípravy, nepředvedl na stejném místě a za stejných okolností tak odlišným způsobem. Všichni, kdo Rejska znají, vědí, že bonitační komise vynesla naprosto bizarní rozsudek. Prý se z mého případu poučili a bude se diskutovat o možnosti v podobném případě z bonitace odstoupit a vyzkoušet si ji znova. Prima, škoda že pro nás je to již tak nějak s křížkem po funuse.
Má-li někdo pochybnosti o tom, zda je Rejsek skutečně správná borderka či nikoli, nechť se prosím přesvědčí na vlastní oči. Je pravdou, že se ve výstavním kruhu napoprvé nepředvedl nejlépe, nicméně díky své inteligenci dokázal svou chybu rychle napravit. Exteriérový rozhodčí ale trval na svém, nic nedokázalo jeho původní rozhodnutí změnit. Nu jak říká klasik - Jen mrtvoly a hlupáci nikdy nemění svůj názor…

Tak to jsou naše sluníčka
(červen 2004)
Věk:
Faust: jsme ještě mladí kluci, Alfík je o rok a kousek starší a dělá se kvůli tomu strašně důležitý.
Alf: na rozdíl od Faustíka jsem dostal do vínku více zodpovědnosti a mezi námi i rozumu.
Oba: věk paničky je dostatečný k tomu, abychom každý večer usnuli unavení a spokojení.
Povaha:
F: Alfík si myslí, že je na světě proto, aby ostatní vychovával. Může se přetrhnout když nějaký pejsek nebo jiné zvířátko neposlouchá. Jinak je velice uvědomělý a než se do něčeho pustí, pořádně si to promyslí, aby neudělal nějakou chybu! Je to takový pan profesor.
A: Faustík je horká hlava, kliďánko si přerazí packy, jen aby byl někde dříve a rychleji. Takový nerozumný hazardér. Je šíleně žárlivý, na každého se vytahuje, myslí si, že všichni jsou tady jen kvůli němu a pořád si vynucuje pozornost. Prostě psí Krhounek.
O: Panička nám věnuje veškerý volný čas, dobře ví, že jinak nemůže být žádná borderka šťastná. Občas se jí podaří udělat na parkuru pěknou botu, ale většinou si všimne, že to zmastila ona. Taky má dost zajímavé návyky - například pokaždé, když máme mokré packy a jdeme domů, tak nám je otírá ručníkem, to je prostě šílené!
Sport:
F: ponejvíce se věnujeme agility, Alfík je už v A3, ten se má! Taky tancujeme, stopujeme a jsme pekelně rychlí ve flyballu.
A: Faustík naštěstí ještě nemá věk na závodění, dost často má rychlejší nožky než myšlenky. Z tance společně s Fausťou nejsem nijak nadšený.
O: panička dříve hodně sportovala, ale od té doby co má nás, už nemá na žádné sporty čas, někdy vezme s námi na procházku své kolo.
Výstavy:
F: vystavuji se často, každému se líbím, jsem junior šampión náš i zahraniční, dokonce se mi podařilo získat v Ostravě BIGa.
A: Faustík vypadá jak načesaný frajer a to se kupodivu cení. To mě tyhle maškarády tolik neberou, mám klubového šampióna a ten mi osobně zcela postačí. Taky jsem uznán chovným, takže očekávám borderčí holky.
O: co jsme tak koukali, panička se vystavuje pouze s námi. Vypadá to, že jí o vlastní tituly nejde.
Jak si žijeme:
F: všechno mám moc rád, je to senzace, když se hážou aportky a já za nimi můžu rychle utíkat. Taky se strašně rád přetahuju, rád provokuju Alfíka, koušu Cirdu a hlavně běhat o zlom krk parkurem to je vůbec ta nejlepší zábava, jakou znám.
A: život je bezva, všude plno tvorečků, které je zapotřebí usměrňovat. Žijeme ve smečce s Hasjou (jihoruskou ovčandou), Cirdou Cardou (malým bílým kníračem) a dvěma kočkami. Hlavně kočky potřebují neustálý dozor. Cyril je strašně hlučné stvoření, občas mu musím ukázat zuby, aby věděl, jak se má správně chovat. Taky Fausťu sem tam pošlu k zemi, no prostě svět je hezká záležitost.
O: panička se má moc dobře, protože nás má. Mít doma pejsky a borderky k tomu, je to to nejlepší, co vás může v životě potkat.


Můj život s mimozemšťanem
(duben 2003)
Jmenuje se Alf, je to černobílý borderčí kluk a bydlí s námi už více než rok. Se svým filmovým hrdinou má mnoho společného - je velmi chytrý, rád jí, je s ním spousta legrace a miluje kočky. Jen ten začátek soužití byl trošku jiný, náš Alfík k nám nepřiletěl z vesmíru, ale přišel k nám po pečlivém vybírání a zvažování.
Border collie se pyšní mnoha nej v nejrůznějších oblastech činností. Notoricky známé je tvrzení, že jsou nejinteligentnějším psím plemenem na světě, jsou nepřekonatelné v pasení zvířat, často obsazují první místa v nejrůznějších sportovních disciplínách a odvětvích. Není tedy divu, že po podrobnějším studiu vloh a vlastností borderek, jsem také já zatoužila sdílet život s tímto psím druhem. Vědoma si skutečnosti, že si pořizuji psa workholika, měla jsem pečlivě naplánováno, jak naplním jeho život, aby byl u nás spokojený a šťastný. Několik pejsků různých ras už mým životem prošlo a tak jsem se cítila patřičně připravena a netrpělivě očekávala až bude Alfíkovi sedm týdnů.
Dny se nekonečně vlekly, ale nakonec přeci jen přišel ten čas a stejně jako se náhle změnil život Alfovi, změnil se i ten můj. Takřka ihned si Alfík u nás zvykl, navzdory své velké závislosti na mamince netesknil, (patřil k těm méně odvážným štěňatům, byl maminčin mazánek) a druhý den se zdálo, že tohle borderčí dítko je u nás odjakživa. Jsem přesvědčena, že Alf měl také naplánováno jak mi obohatí náš společný čas a příliš neotálel a svá předsevzetí hned začal plnit.
Úplně ze všeho nejraději má hry na honěnou, kdy on představuje toho utíkajícího a pak také velmi rád šikanuje zvířata. Jakmile oslovím naše kočky s představou, aby někam šly nebo naopak nešly, tryskovou rychlostí se přižene Alf a s výrazem "Na to máte mě, já to zařídím" se do věci vloží. Své sklony aplikuje také na méně poslušné pejsky. Sám byl ještě štěnětem a už vychovával hříšníky co nereagují na přivolání či jiný povel. Kdyby si pejsci volili povolání, náš Alfík by byl pedagogem. A jistě schopným pedagogem, protože sám velmi dobře ovládá všechny možné cviky, které vás jen napadnou.
Od samého začátku našeho soužití chvilky cvičení doslova hltá, očima na mě visí a očekává další povely, které by mohl plnit a dostat za ně nějakou dobrůtku. Při vysvětlování něčeho nového mu oči svítí nadšením a moc se raduje když se mi podaří vysvětlit mu, co po něm chci a jásám, jak šikovného mám pejska. Zakrátko zvládl klasické cviky poslušnosti a začali jsme zkoušet různé legrácky - podávání jedné, druhé a obou tlapek, válení sudů, schovávání předmětů, couvání apod. Jsou cviky, které z mé strany nepotřebovaly žádné dlouhé procedury, kupříkladu plazit se na povel. Alfík používá vlastní, poněkud zvláštní styl, já tomu říkám Meresjev (starší ročníky si jistě vzpomenou na románového hrdinu), nechává jednu přední packu při plazení pod sebou a tak je výsledkem podivné kulhání vleže.
Když byly Alfovi tři měsíce, začala jsem také s nácvikem stop. První stopa byla dlouhá jen několik metrů a co čtyři kroky jsem položila kousek piškotu. Napřed se Alfík trošku divil, co že najednou leží v trávě tolik pamlsků, ale než jsme došli na konec téhle krátké trasy, viděla jsem, jak mu to začíná docházet, jak si říká, hele, že ta šmouha na zemi s pachem paničky má něco společného s těmi dobrůtkami. Abych si své pozorování potvrdila, našlápla jsem ještě jednu stejně krátkou stopu a Alfíka navedla jen na začátek. A on už skutečně věděl. Stopa byla jednoduchá, rovná a dvojitá - tam a zpátky. Alfík vesele mrskal ocáskem a s čumáčkem přitisknutým k zemi konzumoval jeden mls za druhým.
Ačkoli by se teď mohlo zdát, že výcvik takového pejska je záležitost jednoduchá, snadná a rychlá, má svá skrytá úskalí. Předně Alfík chce být úspěšný a to nejméně na 100% nebo raději ještě více. Musím tedy velmi pečlivě zvažovat, zda-li úspěšný být vůbec může, zda jsou k tomu vhodné podmínky. Má velmi citlivou dušičku a taková se zradí velmi rychle. Neúspěchem ztrácí sebedůvěru a někdy stačí můj neuvážený projev zklamání, třeba nad chybou v parkuru a Alfíka můj málo šťastný výraz neuvěřitelně rozhodí. Chválím tedy raději více než méně a snažím se, aby mé požadavky byly úměrné okolnostem, Alfíkově věku a kondici.
Alf rád vkládá do cvičení své vlastní nápady a myšlenky a není vždy snadné zajistit, aby z toho nevznikl pěkný zmatek. Kupříkladu při povelech na dálku - sedni, lehni, vstaň, mnohdy nečeká na mou gestikulaci, rychle si sedne, lehne a vstane a je v té chvíli se sebou velmi spokojený. A je na mě, jestli mu dokážu vysvětlit, že tohle je sice príma, ale že musí svou snahu trošku přibrzdit a počkat na můj povel.
S Alfíkem se prostě nenudím a snažím se, aby se ani on nenudil se mnou. To je totiž myslím naše hlavní povinnost, pokud nepoužíváme border collie k práci, ale chováme je jen pro radost. Nesmíme dopustit, aby se s námi naše chytré činorodé borderky nudily. Měli bychom pro ně být těmi nejnápaditějšími a nejlepšími společníky.
S Alfem pravidelně navštěvujeme cvičák agility, byli jsme na letním táboře, občas se věnujeme flyballu, stopujeme, ovládáme fresbee (chvíli mi trvalo, než jsem se naučila talíř pěkně házet), podnikáme dlouhé vycházky ve společnosti našich dalších dvou domácích pejsků a také se stýkáme se spoustou Alfových psích kamarádů. Jezdíme na závody agility, vzhledem k Alfíkově věku zatím jako předskokani, zúčastňujeme se výstav, v době letních veder jsme chodili plavat, čas od času vezmu svého venkovana na špacír městem. Alfík je vždy v pohodě, nevyvede ho z klidu společnost neznámých psů, cizích lidí, rušné prostředí závodů ani měst. Když se mu přihodí něco nemilého, přiběhne ke mně abych mu pomohla - třeba utrhnout bobek, který visí na chlupech u zadečku. Kdyby jste viděli, jak se při tom na mě kouká, udělali byste to také.
Alfík je pejsek mých snů. Moc přeji vám všem a také vašim borderkám, aby jste byli se sebou navzájem spokojeni a žili radostně a naplno.

Irena Kochová a Alf Border Town
Vytištěno v časopise Borderholic